Tahle pohádka není pro děti

VYPRAVĚČ:
V pohledném stavení na konci vesnice,
bydlela sedumkrát trestaná světice.
Od mládí fandila procházkám v šeru,
na jejich památku vlastnila dceru.

Křehounkou dívenku, s nosem jak okurka,
červeným od rumu - no prostě Karkulka.
Jednou, když matička dívenku spatřila,
dala ji lepáka a něžně pravila.

MATKA:
Rychle si oblékni červenou sukénku,
babička za lesem dostala žloutenku.
Dones ji guláše. Aspoň půl hrnka.
Ať baba vyskočí, zase jak srnka.

ČERVENÁ KARKULKA:
K čemu je matičko červená suknice?
Ta jenom přiláká úchylné myslivce.
Jestli mě znásilní, tak jako včera,
už potom nebudu nevinná dcera.

MATKA:
Nedávej bláznivým myšlenkám průchod,
než baba za léky utratí důchod!
Připrav se ihned do startovní polohy,
pořádný gulášek jí postaví na nohy.

VYPRAVĚČ:
Popadla Karkulka aktovku s jídlem
a běžela lesem, jak píchnutá šídlem.
Navzdory vábivé, červené sukničce,
nepotká na cestě žádného myslivce.
Svalnaté nohy a kvalitní pohorky,
brzy ji donesly do známé chaloupky.
Vyndala z aktovky dietní potravu,
pak v loži spatřila podivnou postavu.

ČERVENÁ KARKULKA:
Co je to za fóry, tak brzo po ránu?
Vlk se tu placatí v bábině županu.

VLK:
Jen pojď dál děvenko a nestůj u dveří!
Bábu jsem posnídal, ty zůstaň k večeři.
Máš hezký tvářičky, jak žádná druhá,
za to ta babice byla dost tuhá!

ČERVENÁ KARKULKA:
Tak to sis vybral jakostní potravu,
nejseš ty blbečku tak trochu na hlavu?
Pozdě mě nazýváš spanilou děvenkou,
sežral si babičku s infekční žloutenkou.

VYPRAVĚČ:
Lesem se ozývá zoufalé vytí,
jak se vlk pokouší vyvolat blití...