Příběh jako z pohádky

Kdysi dávno, začátkem sedmdesátých let, žil byl v jedné malé moravské vesničce jeden fajn kluk a jedna bezva holka, říkejme jim třeba Jakub a Barbora, a ty dva se měli rádi, spíš víc než rádi. Bylo jim kolem dvaceti a chtěli se vzít. Jenže okolnosti tomu bohužel nepřáli, oba pocházeli z jiných poměrů a jejich rodiče jim jejich lásku, natož svatbu zakázali. Mladý pár se tedy, proti svojí vůli, rozešel a každý si šel jinou cestou. Oba se odstěhovali z rodné vísky, každý si šel svojí cestou a dál už o sobě nikdy neslyšeli.

Nicméně, první lásku z hlavy jen tak nedostanete. Oba na sebe celý život často mysleli, prohlíželi si staré fotografie a chtěli po letech opět setkat. Oba ale měli obavy, zda si na ně jejich první láska vůbec vzpomene, případně bude-li se vůbec chtít setkat a co na to jeho (její) současný partner.

První krok udělala Barbory dcera loni v listopadu. Našla Jakuba pomocí programu Skype, zavolala mu, a dala mu číslo na svojí matku Barboru. Ten jí okamžitě zavolal a domluvili se, že se hned o prvním víkendu setkají.

O víkendu přijel Jakub na návštěvu. Když se setkali, okamžitě se i po pětatřiceti letech bezpečně poznali. Hned u první kávy zjistili, že jejich osudy jsou si až nápadně podobné. Oba byli krátce v nepříliš šťastném manželství, oba mají dvě už dávno odrostlé děti, oba po rozvodu žili krátce s několika dalšími partnery ale nebylo to nikdy ono a posledních pár let už byli oba velmi osamělí.

Okamžitě to byla láska na "druhý" pohled. Od té doby si každý den několikrát denně telefonovali a psali si desítky esemesek. Jakub začal každý víkend jezdit na návštěvu. Láska postupem týdnů a měsíců gradovala až do té míry, že si život bez sebe už nedokážou představit.

Zítra mají svatbu.

Přeju jim spoustu štěstí a radosti v jejich společné cestě životem.